-jo jo jo, jó- wappentier jedním pohledem, to jsem si vždycky jaksi přával. Ale nenechte se vysmát, je to jezevec Sláva Sliz(-Nyálka), který vidí všechno černě. Až mi smete dům cyklón a přílivová vlna bystřiny Ütődött, tak se pak radši jako jó právě nechám vysmát, tiszán technikailag.
Jináč jsem byl hodit voko. Uznávám, někdo by mohl říct, že to přespříliš pří-zem-ní, ale já na to: ne ne ne, jó. Často, ačkoliv kupodivu, alébrž jakmile počíná se kronika, tak pověsim dveře a můžu odejít. To já jen tak, abych ne-za-blou-dil.
Ovšem onehdy jsem se popletl a pověsil kořenáč. Myšlenkové ovzduší erárních účetních adjunktů cepotem lebky utínalo. Oh, ti nešlechetníci?/! Leč, řekl jsem si: "Počíháme naň!" A tak se začala psát e-po-pej obmyslných reminiscencí katechety Korvína Krasteja řečeného. Přočež jednotlivé účiny s krapet vyhřezlým po-bra-ti-mem postřihla jiná knížata. To se zas. Jenže sekta anachronických, antediluviálních, antikvárních a v neposlední řadě akvarijních mateří deklarovala dluhopis obecně vidlácké stříbrné renty. Nicméně zejména jelen paroháč poklesl na ducha. Ježto zarmoutila ho táž in-do-len-ce natolik, že emusil jíti panovat mokřinám. Nu a ptáte-li se jakže to dopadlo Pancířem, tak to snad nestojí jako jó. Všichni ho přeci dobře známe, je to halhatatlan tréfamester, že? Ale snad bychom mohli připomenout, že se smykem blížil a svíjel se přitom záští. To je celý on! Bystře skočil na mysl a zahlaholil, že si chladí v lednici bratrova syna. Hnán spěšně obklíčil slovy 60 zim, které vůčihledně truchlivě přes proudy slzí slibovaly seč mohly. Leckomu pak chytře tvrdily:"Kecáš!!". Jo, jasně, jsou to vpravdě svině. Samy sobě si lichotily, ale jak je známo: Kdo je arci po ruce, nemá v záruce hledač kovových předmětů. Pověsti nelhalůa posléze.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat